KAREL RECHLÍK
 
© Tomáš Rechlík
.

Do foyer Mahenova divadla se slétají andělé Karla Rechlíka

Ateliér Karla Rechlíka najdeme na Tuřanském náměstí v bývalé jezuitské rezidenci, zde v historických prostorách vznikají jeho obrazy a vitráže. Brněnský výtvarník od sedmdesátých let uskutečnil desítky samostatných výstav, účastní se kolektivních výstav u nás i v zahraničí, jeho dílo zdobí řadu interiérů zejména církevních staveb. Od 3.ledna 2003 vystavuje Karel Rechlík své obrazy a kresby ve foyer Mahenova divadla v Brně.

Jak jste se dostal k výtvarné tvorbě?

Absolvoval jsem dějiny umění a filozofii na FF Masarykovy univerzity v Brně, ale už během studií jsem pokračoval ve výtvarné práci. Její základy jsem získal soukromým školením u Mileny Šimkové–Elgrové. Vzhledem k mému stylu a k duchovním tématům, která mne přitahovala, jsem ovšem tenkrát měl značné problémy. Širší možnosti, na které jsme dlouho čekali, se otevřely až v posledních letech, myslím třeba práce pro nové kostely a pro úpravy historických církevních staveb. K malbě se postupně připojily i vitráže – podle českého akademického slovníku bych měl správně říkat vitraje. To je dnes můj druhý výtvarný obor. Vrátil jsem se také k teorii umění, zabývám se především otázkami moderní sakrální architektury a role výtvarného umění v těchto souvislostech.

Prošel jste různými výtvarnými obdobími nebo se držíte jednoho směru?

Když nepočítám nejranější generační ovlivnění surrealismem, potom první obraz, který bych podepsal i dnes, je ten, kde jsem začal pracovat s čistě bílou barvou. Použil jsem ji jako pozadí, které "vymazává" vše nepodstatné, co by odvádělo pozornost od hlavní myšlenky. Vždy jsem se zabýval převážně lidskou postavou a bílé, jakoby "přesvětlené" prostředí dokázalo scénu zbavit popisnosti a dobově podmíněného "vyprávění". Toto zaměření mi v různých variacích vydrželo dlouho a bílou barvu pořád pokládám za silný a vnitřně bohatý výrazový prostředek. Je to vlastně světlo, které objekty nejenom osvětluje, ale i vytváří.

Dají se vaše obrazy nazvat abstrakcí?

Figurativní náměty, kterým dávám dodnes přednost, nejsou žádné realistické obrázky. Postavy jsou do značné míry stylizované a stávají se i mnohovýznamovým znakem. Ale jsem rád, když divák pocit přítomnosti lidské figury v obraze cítí, když si uvědomí napětí a důvod stylizace. V poslední době se také zabývám obrazy základních symbolů, jako je třeba kruh, čtverec nebo kříž. Snažím se, aby i abstraktní tvary získaly charakter subjektu, jako by byly tvořeny nějakou živou hmotou. Zjednodušeně řečeno, aby to nebyly jen geometrické útvary, ale aby v nich byl cítit život. Už dlouho mě provokuje kruh, v některých obrazech ho interpretuji jako náznak planety, ne ve smyslu astronomickém, ale spíš jako jakýsi zárodek, počátek života.

Máte nějaké vzory?

V mládí na mne přímo osudově zapůsobil Michelangelo, doma v knihovně jsme měli jeho krásnou monografii. Od prvního nahlédnutí mě fascinovaly figury a jejich výrazové pojetí, ta kniha mne provázela léta a stále mi otevírala nové možnosti vidění, novou interpretaci. Jako svou první uměleckou knížku jsem dostal anatomii pro výtvarníky, stálým obkreslováním jsem se z ní hodně naučil a později mi to přišlo velice vhod.

Jak jste se dostal k vitrážím?

V roce 1979 se na mne obrátil opat starobrněnského kláštera, abych navrhl vitráž pro 14m vysoké okno v bazilice, které bylo jen provizorně zasklené. Jako mladý jsem se tak dostal k mimořádně náročné práci, na kterou jsem byl zcela sám. Občas jsem z toho měl zoufalé pocity. Návrh jsem stále pozoroval obráceným dalekohledem, abych si vytvořil dojem dálky a odhadl možné perspektivní zkreslení při pohledu zdola. Vitráž pak realizoval pan Jiří Klaška. Byl to začátek naší následující mnohaleté spolupráce. Starobrněnská vitráž je zvláštní tím, že je pouze z bezbarvých skel. Barevné odstíny nahrazují různé struktury skel. Z hlediska památkářů byla tato forma vítaná, protože neovlivnila cenný historický interiér.

Svého času způsobila vášnivou diskusi skleněná pyramida na nádvoří Louvru. Co říkáte konfrontaci nového a starého umění?

Pyramida se mi líbí, osobně jsem nakloněný tomu, aby současné umění nezastíralo, že je současné, i když se nachází v historickém prostředí. Skoro každý výtvarný úkol v historickém interiéru, a to je také naprostá většina kostelů, staví člověka před dilema. Můžete se buď výtvarně "tvářit", že váš nový objekt už kdysi na místě byl, nebo přiznat, že dodáváte tvar, který má současný charakter. Jde podle mne o dvě související věci: nebát se, aby do památky vstoupila nová výrazová nebo myšlenková vrstva a zároveň být vůči prostředí maximálně citlivý. V zahraničí jsem viděl řadu odvážných řešení, která by u nás myslím neměla mnoho nadějí na souhlas. Jistě, že ne všechny, ale některé realizace byly opravdu vynikající. Konfrontace s historickým prostředím je pro každého tvůrce obrovským vyburcováním a svým způsobem zkouškou. Rád vzpomínám na svou výstavu v Předklášteří u Tišnova v cisterciáckém klášteře. V roce 1987, jsem díky odvaze místního pana děkana mohl nainstalovat své současné obrazy ve středověké křížové chodbě, v krásném a architektonicky neobyčejně zajímavém prostoru. Obrazy přitom nevznikaly pro toto místo a celá akce byla trošku "dobrodružná" i vzhledem k vládnoucím poměrům. Dodnes jsem vděčný za tuto zkušenost a za výsledný pocit, že moderní obrazy se se svým prostředím dokázaly sžít.

Malujete raději jednotlivé obrazy nebo cykly?

Cykly maluji velice rád, lákají mě čím dál víc, ať už si téma vymyslím sám, nebo je dané. Třeba křížová cesta je nádherný dramatický děj o 14 zastaveních. V poslední době se věnuji cyklu základních symbolů, který pracovně nazývám "Geneze v několika obrazech". Jde mi o určitou výtvarnou interpretaci vznikání vesmíru a také toho, co je pro nás nejdůležitější – o vznikání lidské duše.

W.A.Mozart prý byl fascinován tvarem koule, i při komponování měl nějakou po ruce.

O něčem podobném přednáším na Fakultě architektury VUT v rámci předmětu "symbolika sakrální architektury". Základní geometrické tvary mají spoustu vnitřních významů a mohou se stát symbolem už samy o sobě. Působení takových symbolů jako je třeba koule, krychle nebo pyramida se dokonce jeví jako nezávislé na naší historické a kulturní situaci. Pyramida se objevuje nejen v Egyptě, ale i v Jižní Americe a nakonec i ta skleněná pyramida v Louvru je důkazem schopnosti vypovídat zcela současným jazykem.

Od 70–tých let vystavujete, pochlubte se nějakými úspěchy.

Jestli se mám opravdu pochlubit, tak se podívejte do tohoto italského časopisu věnovaného architektuře "Chiesa oggi – architectura e comunicazione". Redakce si všimla nového kostela v Trenčíně, na kterém jsem spolupracoval s architektem Jozefem Koštialem. Podílel jsem se na interiéru, navrhl jsem liturgické vybavení, detaily oltáře, hlavní oltářní obraz, což je vlastně skleněná vitráž, svatostánek, maloval jsem křížovou cestu. Pro časopis bylo vybráno sto moderních kostelů z celého světa, objevují se zde velmi zvučná jména světových architektů. Fakt, že v tak prestižní společnosti věnovali celých osm stran fotografiím a podrobnému komentáři naší stavby, je pro nás velkým oceněním i v mezinárodním měřítku.

A výstavy?

Těch byla celá řádka (desítky, pozn.red.), zrovna dnes (4.prosince 2002) jsme instalovali v brněnském kostele Jana Ámose Komenského ("Červený kostel") novou – a dost netradičně pojatou – Betlémskou hvězdu, která doplní poměrně rozsáhlou výstavu mých obrazů a korouhví jako vánoční motiv. Možná to bude největší Betlémská hvězda ve střední Evropě, měří 280 x 120 cm (úsměv). Výstava má zůstat k vidění i po novém roce.

Co budete vystavovat ve foyer Mahenova divadla?

Je zde specifické výstavní prostředí a člověk se musí přizpůsobit možnostem. Chci vystavit cyklus andělů, pracovně nazvaný "Ze skrytého života andělů". Nejsou to romanticky růžolící andílci, ale silně humanizovaní andělé, lidské postavy skryté pod andělskými křídly. A určitě se uplatní i některé z posledních obrazů inspirovaných zmíněnými základními symboly.

Necháte se inspirovat hudbou?

Hudbu mám velice rád. Jedno hudební jméno mě provázelo celými 70–80. léty. Je to polský skladatel Krzystof Penderecki, jedna z velkých osobností současné hudby. Penderecki tehdy komponoval odvážně moderní a přitom duchovně inspirované skladby (například Pašije podle sv. Lukáše). Snad desítky obrazů vznikly jako určitá reakce na jeho hudbu. Hudba je mocný inspirační zdroj. Mám rád i gospely, černošské spirituály, například zpěv Mahalie Jackson jsem často volil jako doprovod při zahájení některých neoficiálních výstav.

Máte nějaká barevná období? Držíte se u cyklů sjednocující barvy?

Nepreferuji ani se nevyhýbám žádné konkrétní barvě, jde mi ale o to, aby obraz měl jednotné ladění. Nemám v oblibě pestrost. U cyklů záleží na tématu, ale hlavně na tom, co chceme vyjádřit. Mám cykly barevně jednotné a jsou jiné, kde barva – třeba výrazně červená – dává obrazu vyjímečnou dramatičnost okamžiku.

Co říkáte teorii, že umělec je pouhé médium, které někdo řídí shůry.

Myslím si, že určité "vedení shora" je, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Ale dost nerad mám zjednodušující formulky. Většinou mi nikdo shůry neřekne: Karle, udělej to tak nebo onak (bylo by to ovšem někdy vítané). Spíš se mi vnucuje nějaký úkol nebo cíl a nedá pokoj, dokud se nezačnu aspoň snažit. Mnohdy dělám desítky drobných kreseb a skic a jsem stále nespokojenější až pak se třeba vrátím k té první. Člověk si musí ověřit, i "kudy ne", jak říkal Jára Cimrman. Zajímavé je, že někdy se i po letech vracím k pokusům, které jsem odložil jako nezdařené a najednou v nich uvidím možnost nějaké další cesty. Potom se divím, že mě to nenapadlo už tehdy.

Máte spočítáno, kolik jste dosud namaloval obrazů, vytvořil vitráží?

Evidenci si vedu a na konci roku vše dokumentuji, abych sám sobě mohl říci, že jsem třeba byl lenivý. Obrazů jsou stovky, pracovní kresby nepočítám. Vitráží pár desítek bude. U vitráží pracuji na celkové tematické a výtvarné koncepci, někdy dělám variantní návrhy, týkající se prostoru, barevnosti a celkového vyznění. Další fází jsou návrhy jsou ve větším a závaznějším provedení a vyvrcholením práce je tzv. prováděcí karton – malba ve skutečné velikosti se všemi detaily i s vyznačením materiálů. Následují konzultace s realizátorem vybírání ze vzorníků skla a dolaďování materiálů. To už vitráž vzniká ve specializované dílně.

Vidím tady knihu, na které je i vaše jméno.

Na publikaci "Nové kostely a kaple z konce 20.století v ČR" se podílel kolektiv autorů, editor Jiří Vaverka, Zdeněk Bureš, Dušan Riedl, Jiljí Šindlar, Jaroslav Štikar, Ivana Žabičková a já. Napsal jsem dvě kapitoly, v "Proměnách kostela ve 20.století" se věnuji dramatickému vývoji sakrálních staveb, kterým v tomto období prošly kostely v Evropě a ve světě, v kapitole "Výtvarné dílo v sakrálním prostoru" se zabývám smyslem výtvarných prací v moderní sakrální architektuře. Kniha je jako celek věnována různým aspektům kostela, od umělecké stránky přes architekturu jako takovou až ke speciálním záležitostem, jako jsou konstrukce, zvony, akustika atd. Je to také katalog všech římskokatolických novostaveb, které u nás byly postaveny od šedesátých let do roku 2000. Celkem je dokumentováno asi 90 kostelů a menších kaplí. Snažili jsem se uvést čtenáře do problematiky z více zorných úhlů, kostel je uměleckým dílem i stavbou, která má svoje specifické technické požadavky.

Děkuji za zajímavý rozhovor a přeji Vám do nového roku hodně úspěchů v tvorbě i v životě.

Nicole Sečkářová


rozhovor pro časopis Aplaus 1/2003

Nahoru na stránku